Tón 29.3.2005 - Kategorie: Akustika Definice tónu, jeho výška, délka, hlasitost a barva.

Definice

Tónem rozumíme akustické vlnění určené výškou (frekvencí), délkou (dobou trvání), hlasitostí (amplitudou) a barvou (tvarem vlnění).

Výška tónu

Výšce tónu odpovídá fyzikální veličina zvaná frekvence f, jejíž jednotkou je 1 Hz (hertz). Vyjadřuje kolik kmitů učiní zvuk, coby mechanické vlnění, za jednu sekundu. Proto je definována jako reciproká hodnota periody T, tedy f = 1 / T. Přičemž periodou T rozumíme nejmenší dobu, po jejímž uplynutí se průběh akustické vlny v určitém bodě prostoru opakuje. V hudební terminologii ovšem tuto definici nemůžeme brát doslovně, neboť reálný hudební nástroj neprodukuje přesně se opakující vlny, ale pouze vlny velmi podobné, nicméně i zde lze periodu a tím i frekvenci poměrně přesně určit. V některých případech se výška tónu udává relativně vzhledem k jinému tónu jako poměr jejich frekvencí.

Pokud je frekvence jednoho tónu větší než frekvence druhého, pak říkáme, že je výše. To odpovídá i hudební notaci, kde se výška tónu znázorňuje vertikální polohou v osnově a tedy tóny s vyšší frekvencí se vůči tónům s nižší frekvencí kreslí v osnově výše.

Aby hudba lahodila uchu, musí používané výšky tónu dodržovat určité podmínky. Například nástroje, které umožňují hraní souzvuků, musí být konstruovány tak, aby tyto souzvuky mohly být libozvučné. Totéž platí pro souznění více nástrojů. Jinými slovy prostě nástroje musí ladit a to jak jednotlivě, tak i vzájemně. Proto postupně docházelo ke standardizacím používaných frekvencí. V různých etnických skupinách probíhal tento proces v důsledku izolovanosti samostatně a proto jsou některé etnické žánry tak odlišné a výjimečné. Podrobně se této problematice věnují teorie ladění, intervalů a stupnic.

Délka tónu

Znění tónu má svůj začátek a konec. Dobu po kterou tón trvá nazýváme délkou tónu. Většinou má úzkou souvislost s tempem a rytmem skladby, podle toho jak odbíjejí jednotlivé doby rytmu. Proto se délka tónu neuvádí v sekundách, ale v násobcích doby.

V hudební notaci je délka znázorněna tvarem noty a její nožičky. Celá nota trvá 4 doby a vyplňuje tak celý čtyř čtvrťový takt. Půl tohoto taktu zabere nota půlová, která trvá 2 doby. Jednu dobu trvá nota čtvrťová, půl doby nota osminová, čtvrt doby nota šestnáctinová, atd.

Hlasitost

Jedním z vyjadřovacích prostředků hudby je práce s dynamikou, která dává skladateli možnost gradování či zklidnění skladby. Jednotlivé tóny mohou být různě hlasité. Podílí se na tom amplituda, neboli intenzita zvuku, která určuje jak velký vjem ve sluchovém orgánu tón vyvolá.

Po dobu znění tónu se zpravidla hlasitost mění. Velke změny bývají při rozeznívání nástroje a pak např. u strunných nástrojů dochází k postupnému útlumu chvění struny. Typický průběh hlasitosti je možno rozdělit do 4 fází: náběh, pokles, trvání (sustain) a dozvuk. Tyto fáze se používají k definici obálky tónu u syntezátorů.

Notový zápis bývá doplněn informacemi o hlasitosti projevu, tzv. dynamickými značkami. Může se jednat například o dnes už zobecnělé piano (p) či forte (f) nebo další z nich odvozené značky pokrývající celou škálu hlasitostí. K dispozici jsou také pokyny pro postupné zesilování nebo zeslabování.

Barva

Různé hudební nástroje také různě zní. Je to proto, že jejich tóny mají různou barvu. Pod tímto pojmem si lze představit tvar zvukového vlnění. Nejjednodušší průběh má tón vzniklý harmonickým kmitáním a má tvar sinusovky. Reálné průběhy hudebních nástrojů jsou však složitější, neboť vznikají složením (superpozicí) základní frekvence a vyšších harmonických frekvencí. Amplitudy vyšších harmonických frekvencí jsou pro různé nástroje odlišné a tvoří tak různá spektra. Stejně jako hlasitost i barva se během znění tónu může měnit.

Barvu tónu je možné ovlivňovat hrací technikou. Například při hře na kytaru je barva závislá na místě drnkání. Přičteme-li k tomu další faktory jako například sklon trsátka, používání flažoletů, vibráto, zpětnou vazbu a další, ukáže se zde velký prostor pro hráčskou individualitu.